Nejvyšší dveřník

V současnosti je Nejvyšší dveřník tématem, které upoutalo pozornost velkého množství lidí po celém světě. Svým významem v dnešní společnosti se Nejvyšší dveřník stal bodem zájmu pro ty, kteří chtějí lépe porozumět jeho dopadu na každodenní život. Ať už na osobní, profesní, politické nebo kulturní úrovni, Nejvyšší dveřník dokázal vygenerovat velké množství názorů a debat o své důležitosti. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Nejvyšší dveřník, od jeho původu až po jeho možné důsledky v budoucnu. Prostřednictvím hluboké a promyšlené analýzy se pokusíme osvětlit toto dnes tak složité a aktuální téma.

Nejvyšší dveřník nebo také nejvyšší strážce dveřní,[1] nejvyšší vrátný,[2] případně nejvyšší strážce vrat[3] (německy Oberst-Türhüter) byl dvorský úřad, jehož držitel stál u dveří slavnostního a hodovacího sálu a při příchodu nebo odchodu panovníka, případně i dalších členů vládnoucího rodu, otevřel dveře[1] nebo dal znamení k jejich otevření poklepáním.[4] Úřad se uplatnil především při korunovacích nebo holdování stavů panovníkovi. Při hostině stál stůl nejvyššího dveřníka poblíž dveří.[1]

Následující seznamy nemusí být úplné.

Svatá říše římská

Dědičnými říšskými dveřníky (Reichserbkammertürhüter) byla od konce 11. století hrabata z Werthernu.[5]

  • 1086–? Heřman z Werthernu, zvaný Ostražitý[5]

České království

Dědičný úřad zastávali od korunovace Vladislava II. Jagellonského v roce 1471 Karlové ze Svárova, kteří vymřeli v roce 1740.[2][6] Od 6. května 1743 držel úřad dědičně rod svobodných pánů Mladotů ze Solopisk.[7][8][9][pozn. 1] Odznakem úřadu byl klíč se zemským znakem.[9]

V den korunovace českého krále byly před samotným obřadem korunovační klenoty vystaveny ve Svatováclavské kapli katedrály svatého Víta a na čestné stráži u nich stáli kromě dědičného dveřníka také oba strážci koruny a několik dvorních gardistů, které jmenoval nejvyšší purkrabí.[10][11]

  • 1471–? Václav ze Svárova[6] (kuchmistr Vladislava Jagellonského)
  • *
  • ?–? Václav Zikmund ze Svárova
  • ?–1740 Jan Josef Karel ze Svárova († 1740)
  • 1740–1743 neobsazeno
  • 1743 (6. 5.) – 1786 Josef Petr Mladota ze Solopisk († 26. 11. 1786 Vídeň)
  • 1786–1792 František Mladota ze Solopisk (4. 11. 1743 Praha – 21. 6. 1792 Praha), při korunovaci Leopolda II. v roce 1791[13]
  • ?–? Jan Mladota ze Solopisk, při korunovaci Františka II. v roce 1792[11]
  • ?–? Adam Mladota ze Solopisk, při korunovaci Ferdinanda V. Dobrotivého v roce 1836[14]

Rakouské země

Úřad byl udělován jako (dědičné) léno. Chotkové drželi úřad v Rakouském arcivévodství od poloviny 18. století, hlava rodu nesla titul nejvyšší dveřník, zatímco ostatní členové rodu dveřník.[1] Titul hlavy rodu tedy zněl nejvyšší dědičný zemský dveřník v Rakouském arcivévodství nad i pod Enží (Oberst-Erbland-Türhüter in Österreich ob und unter der Enns).[pozn. 2]

Dolní Rakousy

Dědičný úřad nejvyššího dveřníka (Oberst-Erbland-Türhüter, případně zastarale Obrister Erblandthürhüter) zastávali po dobu 150 let páni z Wechingenu. V roce 1566 vymřeli.[4] Po nich úřad drželi Schneidpeckové z Schönkirchenu, jejich rod vymřel v roce 1734.[4] V roce 1765 udělila Marie Terezie dědičný titul polnímu zbrojmistrovi Janu Karlu Chotkovi z Chotkova.[4]

Horní Rakousy

V roce 1755 udělila Marie Terezie dědičný titul Janu Karlu Chotkovi z Chotkova. Chotkové však nevlastnili v Horních Rakousích žádné statky. Po smrti Rudolfa Chotka v roce 1894 už obnovení lenního patentu nenásledovalo.[4]

Při holdování hornorakouských stavů arcivévodovi stál nejvyšší dveřník u dveří Rytířského sálu v Linci a při příchodu a odchodu panovníka dával znamení poklepáním klíče na dveře.[4]

Uherské království

V Uhrách, resp. v Maďarsku je úřad nejvyššího dveřníka (maďarsky királyi (fő)ajtónállómester, latinsky Janitorum regalium magister) doložen od počátku 11. století do roku 1945.

  • 1519–1526 Petr Korláthkeöy[22]
  • 1526–1537 Imrich Országh de Gúth[22]
  • ...
  • 1539–1556 Imrich Tharnóczi[22]
  • 1556–1573 Ladislav Bánffy[22]
  • 1574–1576 Jan Balassa[22]
  • 1577–1587 Michal Révai[22]
  • 1587–1598 František Révai[22]
  • 1599–1615 Mikuláš Istvánffy[22]
  • 1615–1617 Ladislav Pethe de Hethes[22]
  • 1618–1625 Melichar Alaghy[22]
  • 1625–1631 Pavel Rákoczi[22]
  • 1631–1643 Štěpán Nyáry de Bedegh[22]
  • 1643–1649 Ladislav Csáky[22]
  • 1649–1650 Gabriel Erdödy[22]
  • 1650–1662 Mikuláš Pálffy[22]
  • 1662–1681 Mikuláš Drasskovich[22]
  • 1681–1690 Štěpán Zichy[22]
  • ...
  • 1692–1728 Markus Czobor de Szentmihály[22]
  • 1729–1735 Jiří Esterházy de Galantha[22]
  • 1735–1774 Karel Pállfy[22]
  • ...
  • 1777–1799 Leopold Pálffy[22]
  • 1799–1806 Josef Erdödy[22]
  • 1806–1826 Michal Nádasdy[22]
  • 1827–1830 Josef Esterházy de Galantha[22]
  • 1830–1834 Antonín Amade de Várkony[22]
  • 1835–1837 Jan Nepomuk Malonyay de Vicsap[22]
  • 1838–1848 František Zichy[22]
  • ...
  • (určitě 1866) František Zichy
  • (určitě 1874, 1877, 1880) Jiří Almásy von Zsadány und Török-Szent-Miklós
  • ?–1883 (4. 10.) Antonín (Antal) Szapáry von Mura-Szombat (27. 8. 1802 Prešpurk – 4. 10. 1883 Budapešť)
  • (určitě 1886, 1890, 1893, 1896) Julius Széchényi z Sárváru a Felsővidéku
  • (určitě 1899, 1902, 1905, 1908, 1911, 1915, 1918) Jiří Bánffy z Losoncze

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Starý český rod, který je zmiňován už ve 13. století,[7] byl v 26. června 1761 povýšen do stavu svobodných pánů – bratři Josef († 1786), Jan František († 1771, zemřel bezdětný) a nejmladší Jan Nepomuk († 1798, nezanechal syny).[2] Rod vymřel po meči v roce 2001.[7]
  2. ↑ Chotkové byli povýšeni do hraběcího stavu v Čechách 13. května 1723 a v Říši 4. října 1745.[15] Do svazku dolnorakouské šlechty mezi rody panského stavu byli přijati 23. ledna 1754 a do svazku hornorakouské šlechty mezi rody panského stavu 15. června 1762.[16] Vymřeli po meči v roce 1970.[17]

Reference

  1. ↑ a b c d LEDR, Josef. Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína. Studie rodopisná. Kutná Hora: Josef Ledr (vlastním nákladem), 1886. S. 46. Dále jen Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína. 
  2. ↑ a b c d Ottův slovník naučný. 17. díl. Median – Navarrete. Praha: J. Otto, 1901. Dostupné online. S. 452. 
  3. ↑ PRAŽÁK, Jiří. Rakouské právo veřejné ústavní. Díl první: Právo ústavní. Praha: Jednota právnická v Praze, 1902. Dostupné online. S. 61. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. S. 16. (německy) 
  5. ↑ a b KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon. Neunter Band. . Leipzig: Friedrich Voigt´s Buchhandlug, 1870. Dostupné online. S. 540. (německy) 
  6. ↑ a b MYSLIVEČEK, Milan. Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě. Praha: Horizont, 1993. ISBN 80-7012-070-3. S. 23. 
  7. ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. : Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 271. 
  8. ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 210. Dále jen Modrá krev. 
  9. ↑ a b BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 235. 
  10. ↑ SEKYRKOVÁ, Milada. 7. 9. 1836. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Praha: Havran, 2004. 192 s. (Dny, které tvořily české dějiny). ISBN 80-86515-37-0. S. 87. 
  11. ↑ a b HUBÁČKOVÁ, Pavla. Česká korunovace Františka II.. Praha, 2021. 73 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Daniela Tinková. s. 35. Dostupné online.
  12. ↑ VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít; VOKÁČOVÁ, Petra. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha: Paseka, 2009. 528 s. ISBN 978-80-7432-002-6. S. 192. Dále jen Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. 
  13. ↑ ALBRECHT, Johann Friedrich Ernst. Krönungsjournal für Prag. Prag: Albrecht, Johann Friedrich Ernst, 1791. 502 s. Dostupné online. S. 274. (německy) 
  14. ↑ Ottův slovník naučný. 6. díl. Čechy – Danseur. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. S. 546. 
  15. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser. 1922. 95. Jahrgang. Gotha: Perthes, 1922. Dostupné online. S. 205. (německy) 
  16. ↑ Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, s. 47
  17. ↑ Modrá krev, s. 119
  18. ↑ a b WISSGRILL, Franz Karl. Schauplatz des landsässigen nieder-oesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI. Jahrhundert an, bis auf jetzige Zeiten. 2 Band. Wien: , 1795. S. 41. 
  19. ↑ HASSEL, Johann Georg Heinrich. Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809. Weimar: Verlag des Landes-Industrie-Comptoirs, 1809. Dostupné online. S. 436. (německy) Dále jen Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809. 
  20. ↑ a b KNESCHKE, Ernst Heinrich. Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon. Zweiter Band. . Leipzig: Friedrich Voigt, 1860. Dostupné online. S. 268. (německy) 
  21. ↑ Allgemeines Staats- und Adress-Handbuch für 1809, s. 439
  22. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa Dverníci . Šľachta. Stránka o histórii šľachtických rodov, 2006-08-10 . Dostupné online. (slovensky) 

Literatura

  • PLANCK-PLANCKBURG, Karl. Die Landeserbämter und die Erbhuldigungen in Österreich ob der Enns. Linz an der Donau: F. J. Ebenhöch´sche Buchhandlung / Heinrich Korb, 1929. 46 s. Dostupné online. (německy) 

Související články

Nejvyšší dvorští a dědiční úředníci
České království

hrabě královské kaple (arcibiskup olomoucký) • ustavičný kaplan (opat emauzský) • nejvyšší almužník (od 1791 opat strahovský) • nejvyšší hofmistr (od 1719 Kinští z Vchynic a Tetova) • nejvyšší maršálek (1620–1702 z Dubé) • nejvyšší dědičný stolník (od 1723 Colloredo-Mansfeldové) • nejvyšší dědičný číšník (od 1716 Czerninové z Chudenic) • nejvyšší dědičný kráječ (od 1656 Waldsteinové) • nejvyšší dědičný kuchmistr (od 1723 Wratislavové z Mitrowicz) • nejvyšší pokladník (od 1834 Lobkowiczové – vévodové roudničtí) • nejvyšší dědičný komoří nad stříbry (Salm-Reifferscheidtové) • korouhevník stavu panského (Chorinští z Ledské) • korouhevník stavu rytířského (Vořikovští z Kunratic) • nejvyšší dědičný dveřník (od 1743 Mladotové ze Solopisk) • nejvyšší dědičný poštmistr (od 1628 Paarové) • nejvyšší lovčí • nejvyšší mincmistr