Mladá garda (odbojová organizace)

Mladá garda (rusky Молодая гвардия) byla sovětská ilegální odbojová organizace, která bojovala v roce 1942, v době druhé světové války, proti nacistům v okupovaném ukrajinském městě Krasnodonu.

Brzy po okupaci Krasnodonu v červenci 1942 se ustavilo množství ilegálních skupin, často složených z mladých lidí. Některé z nich byly 2. října sjednoceny do jedné velké skupiny s názvem Mladá garda. Podle oficiální sovětské tradice byli v jejím čele velitel Ivan Turkenič, který uprchl z německého zajetí,^[1] a komisař Oleg Koševoj, novější studium dokumentů ale ukazuje, že ji spíš mohli řídit Viktor Treťjakevič, Sergej Ťulenin a Ivan Zemnuchov. U vzniku organizace stál i Vladimir Osmuchin.^[1] Mladá garda měla kolem 100 členů, z nich bylo zhruba 15 komunistů a řada komsomolců.

Mladá garda fungovala ve spojení s místní podzemní komunistickou organizací v čele s Filipem Ljutikovem. Většina mladogvardějců byla členy Komsomolu, ať už před vstupem do gardy, nebo se stávala komsomolci při vstupu. Nejnovější verze o tom, že Mladá garda nebyla komsomolskou (komunistickou), ale nacionalistickou odbojovou organizaci, nejsou prokázány.

K utajení používala Mladá garda různé mechanismy, včetně formálního slibu věrnosti, který zněl:

Největší akcí Mladé gardy bylo osvobození sedmdesáti válečných zajatců z německého koncentračního tábora poblíž města 15. listopadu 1942. Mladogvardějci osvobodili také 20 válečných zajatců z nemocnice.

Mladá garda disponovala radiostanicemi a tiskárnou. Díky tomu rozšířila na pěti tisících antifašistických letáků informace vyvracející německou propagandu o vítězství Wehrmachtu pod Moskvou a u Stalingradu.

K povzbuzení nálady obyvatel okupovaného města sloužilo také vyvěšení osmi rudých vlajek na nejvyšších budovách města k příležitosti výročí říjnové revoluce.

V prosinci roku 1942 mladogvardějci zapálili budovu, v níž shořely seznamy Krasnodonců určených k transportu do Německa, sovětské prameny později odhadovaly, že se tak podařilo zachránit před transportem až dva tisíce lidí.

V době příprav na ozbrojené povstání a připojení k blížícím se vojskům Rudé armády byla organizace vyzrazena a její členové zatčeni. Byli mučeni a 15., 16. a 31. ledna 1943 bylo 70 – 80 členů popraveno. Byli zastřeleni a svrženi do šachty hlubinného dolu č. 5, část z nich byla svržena do šachty ještě zaživa. Mezi jednotlivci, kteří zatčení a popravě unikli, byl i velitel gardy Turkenič, který později zahynul na frontě.

Pět významných členů gardy, včetně komisaře Koševého, bylo popraveno zastřelením až 9. února 1943 v městském parku, pět dní před osvobozením města.

Zrádce Mladé gardy zůstává sporný. V oficiální sovětské verzi byl za zrádce označen provokatér Počepcov, někdy ale také Viktor Treťjakevič, což novější poznatky ze studia dokumentů vyvracejí.

Studium materiálů v archivu NKVD naznačuje, že Treťjakevič a další členové užšího velení Mladé gardy byli školenými agenty NKVD. Právě jedna z nich, radistka Ljubov Ševcovová, mohla při své komunikaci s NKVD nepřímo navést Němce na stopu organizace.

Po osvobození města byly z dolu vyzvednuty ostatky popravených mladogvardějců a byly uloženy do společného hrobu na ústředním náměstí.

Již v září 1943 Nejvyšší sovět SSSR vyznamenal pět členů Mladé gardy (U. Gromovovou, Koševého, L. Ševcovovou, Ťulenina a Zemnuchova) tituly Hrdina Sovětského svazu, další potom jinými řády a medailemi.

V letech 1951–54 byl vybudován pomník členům Mladé gardy a v roce 1970 byl otevřen muzejní komplex na jejich památku. U dolu č. 5 postavili pomník s názvem Nepokoření v roce 1982.

Nové město nedaleko Luhansku bylo v roce 1961 nazváno Mladogvardějsk, po gardě i jejích členech byla pojmenována řada míst v Sovětském svazu i dalších zemích východního bloku včetně Československa.

Historikové zkoumali nesrovnalosti ve výpovědích a dokumentech prakticky hned po osvobození města. Sovětská cenzura ale nedovolila jinou než oficiální verzi, někteří pamětníci přiznali, že museli měnit své výpovědi, aby se shodovaly s oficiální verzí.

Nejistoty přetrvávají například v otázkách, kdo skutečně vedl Mladou gardu nebo kdo ji zradil nacistům a zda vůbec byla zrazena. Možnou nechtěnou roli Ševcovové v prozrazení Mladé gardy objevil při studiu dokumentů novinář Jevgenij Šafranskij.^[2]

V roce 1945 napsal Alexandr Fadějev podle osudů mladogvardějců román Mladá garda, který se dočkal dvojího filmového zpracování. Skladatel Julij Mejtus napsal podle románu stejnojmennou operu o čtyřech jednáních, premiéru měla v roce 1947 v Kyjevě.^[3]

V listopadu 2001 ostravské Divadlo Petra Bezruče nastudovalo jednoaktovou hru Mladá garda v letech jungle, pro niž upravil Fadějevův text režisér Janusz Klimsza. Dílo charakterizoval slovy „ústředním tématem je formování teroristické bojůvky mladých lidí páchající své akce z přesvědčení o dobru věci, za kterou jsou ochotni jít až do krajnosti“.^[4]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Young Guard (Soviet Resistance) na anglické Wikipedii. V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie.

• Молодая гвардия (Mladá garda). Sborník dokumentů a vzpomínek, Doněck, 1972.
• Neumann, Stanislav - Jelínek, Anton: O Mladej Garde, románe A. Fadejeva. Bratislava: Smena, 1951.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mladá garda na Wikimedia Commons

• Web věnovaný Mladé gardě – rusky