Mluvit o Manifest české moderny je ponoření se do vzrušujícího a neustále se vyvíjejícího tématu. Od svého vzniku Manifest české moderny vzbuzoval zájem odborníků a fanoušků, kteří zkoumali jeho rozmanité aspekty a dimenze. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Manifest české moderny, od jeho dopadu na společnost až po možné budoucí aplikace. Prostřednictvím podrobné analýzy se snažíme nabídnout komplexní pohled na Manifest české moderny, který se zabývá její minulostí i současností a promítá její potenciální vývoj.
Manifest Česká moderna byl vydán v prvním čísle roku 1896 v časopise Rozhledy a formuloval představy a požadavky nové generace umělců. Autoři manifestu, mezi nimiž byli F. X. Šalda, František Václav Krejčí, Antonín Sova, Otokar Březina, Josef Svatopluk Machar, Vilém Mrštík a Josef Karel Šlejhar, prosazovali individualismus v literatuře a požadovali právo na osobité pojetí tvůrčí práce.
Před vydáním manifestu došlo k tzv. sporům o Hálka, které vyvolal Macharův článek v Naší době z 20. října 1894. V něm označil Hálka za druhořadého básníka a vyzdvihl přínos Jana Nerudy. Macharova kritika vyvolala v tisku řadu útoků, což podnítilo myšlenku o semknutí mladých autorů k společné aktivitě proti politickému žurnalismu a zastáncům dosavadního směru literatury. Již v lednu 1895 začal Machar vážně uvažovat o vydání "prohlášení mladých", přičemž teze k manifestu byly nakonec sepsány v říjnu, většinou za přispění Šaldy. Není však zcela jasné, které pasáže patří jednotlivým autorům.
Mladá generace spisovatelů byla bez jednotného uměleckého programu, spojoval je především rozchod s vládnoucí politikou, nonkonformismus a polemika s politickými představiteli. Tato generace se odlišovala od svých předchůdců a navazovala na tradice Havlíčka a Nerudy.
Za hlavní viníky rozporů v rámci České moderny byli považováni Vilém Mrštík a F. X. Šalda, přičemž Mrštík byl označen jako ten, kdo „zatloukal poslední hřebík do rakve“[1] tohoto hnutí. J. K. Šlejhar, který měl k manifestu negativní postoj, vyjádřil se o něm jako o „pustém žvástu“[1], což vyvolává otázky ohledně jeho skutečných záměrů, zejména ve světle jeho dřívějšího souhlasu s modernou.
Situace uvnitř skupiny se začala komplikovat už v říjnu 1895, kdy Krejčí vyjádřil obavy o její stabilitu, jelikož její členové se neshodovali a čelili osobním antipatiím. Po dvou měsících existence se začali jednotlivci osamostatňovat, přičemž mnozí již neviděli smysl v kolektivním úsilí. V tomto kontextu J. Třebický ve svém článku Zasláno kritizoval mladé autory a vyzval k větší shovívavosti vůči staré generaci, což pobouřilo Šaldu a Machara, vedoucí k Šaldovu rozhodnutí vystoupit z České moderny.
I když se situace komplikovala a někteří autoři, jako Antonín Sova, se od skupiny distancovali, Machar a Šalda i nadále usilovali o prosazení ideálů manifestu a jeho oživení. Přes rozpad České moderny se Machar a Šalda stali populárními autory, přičemž Macharovy knihy se prodávaly ve velkých nákladech a Šalda si udržel status významné kritické autority.