Magdeburské polokoule

V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Magdeburské polokoule a prozkoumáme jeho původ, dopad a význam dnes. Od svého vzniku až po vliv v různých sférách společnosti hrál Magdeburské polokoule zásadní roli při utváření našeho světa. V této podrobné analýze prozkoumáme její nejdůležitější aspekty, jakož i kontroverze a debaty, které v průběhu času vyvolala. Od svého vlivu na populární kulturu až po svůj vliv na politiku a ekonomiku se Magdeburské polokoule umístil jako téma nevyhnutelného zájmu v současném diskurzu. Připojte se k nám na této cestě objevování a úvah o Magdeburské polokoule, abyste lépe porozuměli jeho důležitosti a významu v naší společnosti.

Magdeburské polokoule (1 – lana, 2 – dřevěné tyče, 3 – těsnění (terpentýnovým olejem napuštěná kůže)
4 – vývod s kohoutem pro vyčerpání, 5 – kruh pro upevnění lana)

Magdeburské polokoule jsou kovové hemisféry umožňující provádění pokusů s tlakem vzduchu.

Německý fyzik Otto von Guericke navrhl a vyrobil dvě duté měděné polokoule o průměru asi 50 cm s úchyty,[1][2][3][4] k demonstraci mechanické vývěvy, kterou vynalezl.

Pokus poprvé předvedl 8. května 1654.[5][6] Šlo o dramatický experiment, ve kterém ukázal sílu vakua a dokázal existenci atmosféry Země.[7] Pokus se uskutečnil před Říšským sněmem v Regensburgu, přítomen byl i císař Ferdinand III.[8] Zabroušené polokoule byly stlačeny a utěsněny koženým pásem namočeným ve vosku a terpentýnu. Vzduch byl pomocí vývěvy ze vzniklé dutiny odčerpán. Pak nechal Guericke zapřáhnout ke každé polokouli 15 koní a předváděl, že ani tato síla není schopna polokoule od sebe odtrhnout. Poté, co nechal do dutiny pomocí kohoutu v jedné z polokoulí opět vniknout vzduch, se od sebe obě polokoule oddělily samovolně.

V roce 1656 Guericke, starosta Magdeburgu, předvedl tento pokus i ve svém rodném městě, tentokrát se čtyřmi páry koní na každé straně a polokoulemi o průměru 42 centimetrů. Experiment byl opakován v Berlíně v roce 1663 za účasti Fridricha Viléma I., zde se jej účastnilo 24 koní.

Tyto pokusy prokázaly, že obě polokoule nebyly k sobě pevně připoutány vzduchoprázdnem, ale že je držel u sebe tlak okolního vzduchu. Vyvráceno tak bylo Aristotelovo tvrzení, že příroda nesnáší prázdnotu (horror vacui), které bylo dogmatem. Ačkoliv možnost existence vakua – prázdného prostoru – byla zdánlivě mnohokrát vyvrácena v různých filosofických traktátech a scholastických disputacích, Guerickovy pokusy otevřely vědcům oči a umožnily zavrhnout Aristotelovy představy o prostoru a povšimnout si antické atomistické koncepce, ve které byla prázdnota přímo vyžadována pro pohyb hmotných atomů.

Jednu ze sad původních polokoulí vystavuje Deutsches Museum v Mnichově.

Originální Magdeburské polokoule a vývěva v Deutsches Museum v Mnichově

Odkazy

Reference

  1. ↑ HABLANIAN, M. H.; HEMEON, C. H. Comments about Magdeburg hemispheres reenactment . American Vacuum Society, 2003 . Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-03. 
  2. ↑ NAVE, C.R. Original Magdeburg Hemispheres . Dept. of Physics and Astronomy, Georgia State Univ., 2000. Dostupné online. 
  3. ↑ Magdeburg hemispheres . Institute and Museum of the History of Science, Florence, Italy, 2006. Dostupné online. 
  4. ↑ HALL, Edwin H.; BERGEN, JOSEPH Y. A Textbook of Physics, 3rd Ed.. New York: Henry Holt & Co., 1903. Dostupné online. S. 52. 
  5. ↑ MALEUVRE, Didier. The Horizon: A History of Our Infinite Longing. : University of California Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-520-94711-5. S. 181.  Extract of page 181
  6. ↑ WALLACE, David C. Twenty-Two Turbulent Years 1639 - 1661. : Fast-Print Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-78035-660-0. S. 156.  Extract of page 156
  7. ↑ MALEUVRE, Didier. The Horizon: A History of Our Infinite Longing. : University of California Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-520-94711-5. S. 181.  Strana 181 na Google Books
  8. ↑ Encyclopædia Britannica, 11th Edition. Guericke, Otto von. : The Encyclopædia Britannica Co., 1910. Dostupné online. S. 670. 

Externí odkazy

Rytina znázorňující průběh Guerickova experimentu (autor Caspar Schott)