V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Ludmila Dušková, prozkoumáme jeho různé aspekty a možné důsledky v různých oblastech. Od svého vzniku až po dnešní dopad je Ludmila Dušková předmětem zájmu a diskusí a je považován za relevantní téma nejen pro odborníky v oboru, ale také pro širokou veřejnost. V tomto směru budeme do hloubky analyzovat různé perspektivy obklopující Ludmila Dušková a zkoumat jeho vliv na společnost, kulturu a akademickou sféru. Podobně prozkoumáme možné výzvy a příležitosti, které Ludmila Dušková představuje, a zamyslíme se nad jeho důležitostí a relevanci v současném světě.
Ludmila Dušková | |
---|---|
Narození | 16. května 1932 Oldřichov ![]() |
Úmrtí | 24. června 2010 (ve věku 78 let) Praha ![]() |
Povolání | spisovatelka, překladatelka a redaktorka |
Témata | ruština |
Manžel(ka) | Václav Daněk |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Ludmila Dušková, Ludmila Dušková-Malátová (16. května 1932, Oldřichov u Duchcova – 24. června 2010, Praha)[1], byla česká překladatelka a nakladatelská redaktorka. Jejím manželem byl český překladatel a básník Václav Daněk.[2]
Maturovala v roce 1950 na gymnáziu v České Lípě. Poté studovala češtinu a ruštinu na Filosofické fakultě University Karlovy (1950–1952) a později na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1952–1955). Roku 1954 nastoupila jako redaktorka do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Státní nakladatelství krásné literatury a umění, později Odeon), kde pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1991.
O svém vztahu k ruské literatuře prohlásila následující: "Ruská literatura je pro mě nejkonfliktnější; žádná jiná neměla takovou sílu opozice a bolesti. Nejen v sovětské éře, ale již v 18. a 19. století se nejkvalitnější literatura vytvářena za strašného odporu vůči režimu. Trvalo to až do konce 20. století a trápí je to dodnes…"[3]
Přeložila díla spisovatelů:
Ludmila Dušková propůjčila své jméno k publikování překladatelům, kteří v době normalizace nesměli publikovat, šlo o Josefa Sedláka a překladatelku Libuši Kozákovou.[4]