Legování
V tomto článku se chystáme prozkoumat fascinující život Legování, jedince, který zanechal svou stopu v průběhu historie. Od svých skromných začátků až po své nejvýraznější úspěchy byl Legování vlivnou postavou ve svém oboru. Prostřednictvím podrobné analýzy jeho kariéry odhalíme důvody jeho úspěchu a dopad, který měl na svět kolem sebe. S hloubkovým pohledem na jeho zkušenosti, úspěchy a výzvy doufáme, že objasníme důležitost Legování a jeho trvalé dědictví.
.jpg)
Legování (z lat. ligare „spojovat“, „svazovat“ a odvozeného něm. legieren) je metalurgický postup zlepšování vlastností kovu či slitiny kovů příměsí dalších látek, tzv. legovacích prvků čili legur. Ty se přidávají buď již při tzv. vsázce, nebo až po roztavení kovu. Příkladem je výroba oceli. Při slévání drahých kovů označuje legování přimísení přísady kvůli dosažení žádoucí ryzosti, barvy apod.
Legovaná ocel se nazývá slitinová ocel. (Nelegovaná se nazývá uhlíková ocel.) Legovacími přísadami jsou nejčastěji jiné kovy.[1]
Legování oceli
Legovaná ocel vzniká přidáním jiných kovů (prvků) do nízkouhlíkaté oceli. Nejčastěji je to molybden, mangan, nikl, chrom, vanad, křemík a titan, často v kombinaci, například chrom-vanadiová nástrojová ocel nebo CrMo. Podle množství legovacích prvků se rozlišují oceli nízkolegované (do 4 % legur), středně legované (5–10 %) a vysokolegované (nad 10 %), mezi něž patří také korozivzdorné oceli.
Odkazy
Reference
- ↑ ČERNOBILA, Lubor. Legování ocelí. In: Projekt CZ.1.07/1.5.00/ . Luhačovice: Střední odborná škola Luhačovice, 16. 2. 2013 . Dostupné z: https://slideplayer.cz/slide/2769285/
Literatura
- EARNSHAW, Norman Neill a EARNSHAW, Alan. Chemie prvků. Sv. 2. Překlad František Jursík a kol. 1. vyd. Praha: Informatorium, 1993. 794–1635 s. ISBN 80-85427-38-9.
- HLUCHÝ, Miroslav a KOLOUCH, Jan. Strojírenská technologie 1. 1. díl, Nauka o materiálu. 4., rev. vyd. Praha: Scientia, 2007. 266 s. ISBN 978-80-86960-26-5.
- KOMORÁŠ, Miroslav. Vliv legur na prokalitelnost cementačních ocelí. Brno, 2017, 63 s. Bakalářská práce. Ved. práce doc. Ing. Vít JAN, Ph.D. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta strojního inženýrství. Dostupné také z: https://www.vut.cz/www_base/zav_prace_soubor_verejne.php?file_id=151192
- KULVEITOVÁ, Hana. Chemie II: (chemie prvků). 1. vyd. Ostrava: VŠB - Technická univerzita Ostrava, 2007. 151 s. ISBN 978-80-248-1322-6.
- MACEK, Karel et al. Kovové materiály. 1. vyd. V Praze: Nakladatelství ČVUT, 2006. 164 s. ISBN 80-01-03513-1.
- SVOBODA, Luboš a kol. Stavební hmoty . 4. vyd. Praha: Luboš Svoboda, Dům “U staré podkovy”. 1003 s. Dostupné z: https://k123.fsv.cvut.cz/media/subjects/files/123SHMA/kniha-stavebni-hmoty.pdf
- VOJTĚCH, Dalibor. Kovové materiály. 1. vyd. Praha: Vydavatelství VŠCHT, 2006. 185 s. ISBN 80-7080-600-1.
