Karel VI. Francouzský

V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Karel VI. Francouzský a vše, co nabízí. Od svého vzniku až po dopad na současnou společnost, přes své aplikace v různých oblastech, byl Karel VI. Francouzský již dlouhou dobu předmětem zájmu a studia. Na následujících stránkách důkladně analyzujeme všechny aspekty související s Karel VI. Francouzský a poskytneme úplnou a podrobnou vizi, která nám umožní lépe porozumět jeho důležitosti a vlivu na náš každodenní život. Připojte se k nám na této prohlídce Karel VI. Francouzský a objevte vše, co toto téma nabízí.

Karel VI.
francouzský král
Portrét
Karel VI.
Doba vlády13801422
Korunovace4. listopad 1380, Remeš
Narození3. prosince 1368
Paříž
Úmrtí21. října 1422 (ve věku 53 let)
Paříž
PohřbenBazilika Saint-Denis
PředchůdceKarel V.
NástupceKarel VII.
ManželkaIsabela Bavorská
PotomciKarel
Johana
Isabela z Valois
Johana z Valois
Karel
Marie z Valois
Michaela z Valois
Ludvík
Jan
Kateřina z Valois
Karel VII. Francouzský
Filip
RodKapetovci
DynastieValois
OtecKarel V. Francouzský
MatkaJana Bourbonská
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel VI. Francouzský zvaný také Šílený (francouzsky Charles le Bien-Aimé a Charles le fou, 3. prosince 1368, Paříž21. října 1422, Paříž) byl francouzský král z dynastie Valois. Trpěl duševní chorobou, která značně poznamenala jeho vládu a celý vývoj stoleté války mezi Anglií a Francií. Svého syna nechal zbavit následnictví ve prospěch anglického krále a většinu svého vlastního života strávil neschopen kontaktu s realitou. I přesto jej lid miloval a nedošlo k jeho sesazení.

Život

Karlova korunovace v remešské katedrále (středověká iluminace)
Karel na vitráži v Évreux
První ataka choroby v lesích u Le Mans (středověká iluminace)
„Bál světlušek“ – vinou Ludvíka Orleánského při něm uhořelo několik králových nejbližších přátel. (středověká iluminace)

Rodina

Karel byl pátým potomkem krále Karla V. a Johany, dcery bourbonského vévody Petra I. Všichni starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před jeho narozením. Z mladších sourozenců dosáhl dospělosti pouze bratr Ludvík Orleánský, s nímž měl Karel četné rozpory. Zdá se, že původní bratrská láska postupem času přerostla ve vzájemné soupeření.[1]

Počátek vlády

Když roku 1380 zemřel Karlův otec, stal se králem Karlem VI. Protože byl nezletilý, jeho povinnosti spravovali bratři jeho otce Jan z Berry, Ludvík z Anjou a Filip Smělý. Ti pro krále vybrali manželku Isabelu, jedinou dceru bavorského vévody Štěpána III., s níž Karel uzavřel sňatek v roce 1385. Když se v roce 1389 konala její korunovace, král uspořádal bujaré oslavy, čímž si získal přízeň svého lidu – na rozdíl od své ženy, která mluvila jen velmi špatně francouzsky a nebyla příliš pohledná, pročež si vysloužila nelichotivou přezdívku „prasnice“.[2] Sám král se tehdy rozhodl, že zjistí, jak jeho lid smýšlí o jeho ženě, a proto se v prostém oděvu vmísil do davu, kde se snažil posměšné řeči krotit, ale protože nikdo nevěřil, že jde o krále, stal se obětí pouliční potyčky a utržil několik zranění.[2]

Duševní porucha

Když král dosáhl zletilosti, propustil strýčky ze svých služeb a nastolil svou vlastní vládu, která trvala do roku 1392. Dne 5. srpna 1392 při tažení do Bretaně znenadání u krále vypukl záchvat šílenství, které, zdá se, podělil po své matce. Podle záznamu kronikářů měl náhle pocit, že je obklopen nepřáteli, vytasil meč, pobil čtyři muže svého doprovodu a pokusil se zabít mladšího bratra Ludvíka Orleánského.[1] Byl včas zadržen, nicméně s bratrem už pak nikdy nevycházeli.

Karel byl několik dní na pokraji smrti, k velkému smutku francouzského lidu, u nějž byl velmi oblíben. Nakonec se sice uzdravil, ale nemělo to dlouhého trvání. V lednu 1393 se konal ples na počest sňatku královniny oblíbené dvorní dámy, spojený s maškarním rejem, kronikářem Jeanem Froissartem poeticky nazvaným bál světlušek. Král se s pěti přáteli převlékl za „divé muže“ – obalili se smůlou a lněnými vlákny. Do sálu vstoupil králův bratr Ludvík Orleánský, který tančící muže zapálil pochodní [pozn. 1] Král byl zachráněn díky odvaze vévodkyně z Berry,[3] jež plameny udusila svou sukní, avšak čtyři jeho nejbližší přátelé před jeho očima za strašných bolestí uhořeli. Pouze jeden se zachránil včasným skokem do škopku se špinavým nádobím. Král se po tomto otřesném zážitku znovu propadl do depresí a v červnu se jeho zdravotní stav zhoršil k nepříčetnosti, v níž setrval po sedm měsíců. Někdy v tuto dobu mu manželka přivedla konkubínu Odettu ze Champdivers.[3] Král pochyboval o své vlastní totožnosti, svou ženu nepoznával, odbýval ji a toužil po své švagrové Valentině, která byla současníky obviňována z magie.[4]. V roce 1405 se po dobu pěti měsíců odmítal mýt a převlékat, často o sobě tvrdil, že je svatý Jiří.

Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.[1] [pozn. 2]

Král ničí po celém paláci své vlastní erby a předvádí přitom oplzlé tance.
— Michel Pintoin[5]

K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože bývalé královy rádce obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z těchto šlechticů však vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy.

Pokračování stoleté války

Pohřební průvod krále Karla (středověká iluminace)

Oslabení země využila Anglie k obnovení stoleté války, v roce 1415 prohrál Karel VI. u Azincourtu a uzavřel smlouvu s anglickým králem Jindřichem V. Roku 1420 určil Karel za svého nástupce na francouzském trůnu svého zetě, anglického krále Jindřicha V. a to na základě smlouvy z Troyes. Vlastní syn Karla VI. dauphin Karel byl z nástupnictví navěky vyloučen, s čímž se odmítl smířit. V prosinci 1420 vstoupil král v doprovodu Angličanů do Paříže. Zemřel o dva roky později, v říjnu 1422, pravděpodobně na infekci a byl na sv. Martina pohřben v opatství Saint-Denis. Za jeho rakví kráčel Jan z Bedfordu a údajně na osmnáct tisíc Pařížanů se přišlo rozloučit se svým milovaným králem.[6]

Část francouzské šlechty se po králově skonu postavila na stranu dauphina Karla a část podporovala mocenské nároky tehdy teprve devítiměsíčního dítěte Jindřicha VI. Anglická vojska byla nakonec ze země vyhnána a Karel byl roku 1429 oficiálně korunován v Remeši jako francouzský král Karel VII.

Vývod z předků

 
 
 
 
 
Karel I. z Valois
 
 
Filip VI. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Markéta z Anjou
 
 
Jan II. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Robert II. Burgundský
 
 
Jana Burgundská
 
 
 
 
 
 
Anežka Francouzská
 
 
Karel V. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Jindřich VII. Lucemburský
 
 
Jan Lucemburský
 
 
 
 
 
 
Markéta Brabantská
 
 
Jitka Lucemburská
 
 
 
 
 
 
Václav II.
 
 
Eliška Přemyslovna
 
 
 
 
 
 
Guta Habsburská
 
Karel VI. Francouzský
 
 
 
 
 
Robert z Clermontu
 
 
Ludvík I. Bourbonský
 
 
 
 
 
 
Beatrix Burgundská
 
 
Petr I. Bourbonský
 
 
 
 
 
 
Jan II. Holandský
 
 
Marie z Avesnes
 
 
 
 
 
 
Filipa Lucemburská
 
 
Johana Bourbonská
 
 
 
 
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
Karel I. z Valois
 
 
 
 
 
 
Isabela Aragonská
 
 
Izabela z Valois
 
 
 
 
 
 
Vít III. ze Châtillonu
 
 
Mahaut ze Châtillonu
 
 
 
 
 
 
Marie Bretaňská
 

Odkazy

Poznámky

  1. Není známo, jestli nedopatřením nebo záměrně.
  2. Po roce 1415 se zcela propadl do spárů nemoci, údajně během života prodělal minimálně 43 atak choroby.[1]

Reference

  1. a b c d EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 291. Dále jen Francouzští králové. 
  2. a b NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Dolní Břežany: Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-81-4. S. 55–67. 
  3. a b Francouzští králové, str. 292
  4. Středověký mýtus, str. 65-67
  5. Středověký mýtus, str. 66
  6. Francouzští králové, str. 300

Literatura

  • DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987-1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. Dostupné online. ISBN 0-631-18945-9. S. 360. (anglicky) 
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • NEJEDLÝ, Martin. Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků. Dolní Břežany: Scriptorium, 2007. ISBN 978-80-86197-81-4. S. 55–67. 

Externí odkazy

Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové