Křižácké státy

Křižácké státy bylo několik feudálních panství podle západního vzoru, jejichž základy polložili evropští účastníci křížových výprav v Levantě, později v Řecku a ve Středozemním moři. Další státy nacházející se v Pobaltí byly založeny německými křižáky během severních kruciát. Hlavním rysem těchto státních celků byla kolonizace, feudalizace a christianizace dobytých území. Po dobytí se moci ujala evropská šlechta nad místním většinovým obyvatelstvem, to se projevilo výstavbou velkých hradů a příchodem dalších osadníků z Evropy, zpravidla v touze po rozvíjení obchodu, na úkor domácích. Křižácké státy jsou proto považovány za předchůdce zámořských kolonií evropských mocností.

Levanta a Kypr

První křižácké státy byly čtyři a vznikly těsně po první křížové výpravě do Svaté země, a to na cestě křižáků v oblasti Levanty, pojmenované franskými křižáky jako Outremer neboli Zámoří, které se nacházelo na současném Blízkém východě.

Outremer

Edesské hrabství Edesské hrabství – bylo prvním z křižáckým státem, existovalo v letech 1098–1144, první hrabětem z Edessy byl Balduin z Bouillonu.
Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví – bylo založeno roku 1098 a padlo v roce 1268. Prvním antiochijským knížetem byl Bohemund z Tarentu.
Tripolské hrabství Tripolské hrabství (podle města Tripolisu v Libanonu, nikoliv hlavní město Libye – pozn.) – bylo založeno roku 1104 nejprve jako Tortoské hrabství, teprve město Tripolis bylo dobyto o pět let později. Hrabství zaniklo s pádem města roku 1288. Prvním hrabětem z Tripolisu byl Bernard z Toulouse.
Jeruzalémské království Jeruzalémské království – bylo založeno roku 1099 a padlo roku 1291 s pádem Akkonu, poslední pevnosti v rukách křesťanů, poté byli křižáci ze Svaté země definitivně vyhnáni. Prvním představitelem nového státu byl Godefroi z Boulloinu, ovšem jen s titulem Ochránce Božího hrobu. Po jeho smrti roku 1100 byl korunován za krále jeruzalémského jeho mladší bratr Balduin z Bouillonu, hrabě z Edessy. Království se dělilo na mnoho feudálních panství, z nichž čtyři nejdůležitější jsou:
Arménské království v Kilíkii – Kilikijská neboli Malá Arménie nebyla původně křižáckým královstvím, ale vazalským knížectvím Byzantské říše. Teprve prostřednictvím kontaktů s Evropany a častým spojenectvím s křižáckými státy, se Kilíkie přiblížila Západu. Ještě jako rubenidské knížectví byla založena utečenci z oblasti Arménie před Seldžuckými Turky a jedině se svolením byzantského císaře, na území Kilíkie, která byla formálně provincií Byzantské říše. Jak postupně slábla moc říše pod náporem Seldžuků a dalších nepřátel, se Kilikijská Arménie vymanila z byzantského područí. Aby se Arméni zabezpečili před muslimskými sousedy, navázali spojenectví se sousedními křižáckými státy Levanty. Status království byl zemi udělen až papežem Inocencem III. a později na kilíkijský trůn usedla původem francouzská dynastie Lusignanů, která zemi ještě více přiblížila Západu. Lusignanové se mimo jiné neúspěšně pokusili přimět Armény k přijetí západního římského katolictví, k čemuž byla ochotna přistoupit jen část arménské šlechty. Naopak zejména u prostých a venkovských Arménů zachovávající věrnost pravoslaví způsobila vlnu nevole, ústící až v lidové bouře. Po zániku křižáckých států v Levantě stihl stejný osudu i Kilíkii, když hlavní město Sis dobyli roku 1375 egyptští mamlúci.

Kypr

Nástupnické státy po dobytí Byzantské říše křižáky

Kypr templářů – ostrov Kypr, který býval byzantskou provincií, se pod nadvládu rytířů tohoto řádu dostal během třetí výpravy. Anglický král Richard I. Lví srdce dobyl Kypr na byzantském uzurpátorovi Izáku Komnenovi, samozvaném císaři, na své cestě do Svaté země. Richard následně předal ostrov templářům. Řeckým obyvatelům Kypru se přísná vláda cizích rytířů nezamlouvala, navíc řád, jehož pokladna byla vytížena svatou válkou a správou svého majetku, usoudil, že bude výhodnější ostrov prodat sesazenému jeruzalémskému králi Guyovi. Kypr se stal královstvím.
Kyperské království Kyperské království – bylo založeno během třetí výpravy na ostrově krátce vlastněném templáři. Na kyperský trůn usedl roku 1192 bývalý jeruzalémský král Guy de Lusignan, který odkoupil ostrov od templářů, kteří byli jeho předchozími vlastníky. Templářský řád působil na ostrově nadále v rámci Kyperského komturství. Po dobytí Jeruzaléma muslimy bylo Kyperské království formálně povýšeno na „Království Kypru a Jeruzaléma“, a po zániku Arménského království v Kilíkii na „Království Kypru, Jeruzaléma a Arménie“. Království zaniklo, když poslední královna prodala ostrov Benátčanům.

Řecko

Během čtvrté křížové výpravy byla křižáky dobyta Byzantská říše a její území bylo rozděleno na:

Latinské císařství Latinské císařství (Imperium Romaniae) – existující v letech 1204–1261, prvním latinským císařem se stal Balduin IX. Flanderský
- Filipopolské vévodství – existovalo v letech 1204–1205, součást Latinského císařství
- Lemnos – ostrov se stal lénem Latinského císařství od roku 1207
- Soluňské království Soluňské království – existující v letech 1204–1224, první soluňský král byl Bonifác z Montferratu
- Bodonitské markrabství – existovalo v letech 1204–1414, původně jako vazal Soluňského království, později Achajského knížectví
- Salonské hrabství – existovalo v letech 1205–1410
- Achajské knížectví – existovalo v letech 1205–1460 prvním achajským knížetem byl Guillaume de Champlitte
  - Panství Argu a Nauplia – podřízené Achajskému knížectví, existovalo v letech 1212–1388
- Athénské vévodství – existovalo v letech 1205–1453 a součást Aragonské koruny, prvním vévodou z Athén byl Otto de la Roche
- Vévodství Naxos – existovalo v letech 1207–1538, prvním vévodou z Naxu byl Benátčan Marco Sanudo
- Negropontská triarchie – existovalo v letech 1204–1470, tento malý křižácký stát byl formálně vazalem Soluňského království a Latinského císařství, ale prakticky byl pod silným vlivem Benátčanů, od roku 1390 se již coby „Negropontské království“ stal regulérní benátskou kolonií

Latinské císařství a Théby byly v roce 1261 Byzantinci dobyty zpět. Křižácká správa přetrvala v Athénách a Peloponésu až do 15. století, kdy byla panství dobyta Osmanskými Turky.

Falckrabství Kefalonia a Zakynthos – existovalo v letech 1185–1479 jakou součást Sicilského království
panství Řádu johanitů na Rhodu – v roce 1310 si johanité vytvořili vlastní panství na ostrově Rhodos a několika dalších ostrovech v Egejském moři, která drželi až do roku 1522, kdy je turecký sultán Sulejman I. Nádherný vyhnal, a rytíři byli nuceni přesunout se na ostrov Malta.
- Ostrov Kastellorizo byl v roce 1309 zabrán johanity. Od roku 1440 až do roku 1450 jej okupovali egyptští mamlúci a nakonec se ostrova zmocnili Benátčané, kteří na něm vydrželi až do roku 1635.
- Řád obsadil další ostrovy a města v Egejském moři, Anatolii a Řecku: Smyrna (dnes Izmir, 1344–1402), Attaleia (dnes Antalya, 1361–1373), Halikarnassos (dnes Bodrum), Korint (1397–1404) a ostrovy Ikaros (1424–1521) a Kós (1215–1522).

Neopatrijské vévodství – vzniklo až mnohem později a nebylo ani založeno křižáky, ale katalánskými žoldnéři původně ve službách Byzantské říše, existovalo mezi lety 1319–1390, ale spolu s Athénským vévodstvím se stalo součástí Aragonské koruny, ke křižáckým státům se většinou nepočítá

Středomořská léna

Ačkoliv malá, existovala ve Středomoří další křižácká panství, vybudované ve stylu západního feudalismu, a to ostrovy Djerba a Taborca, nacházející se při pobřeží Tuniska.

Křižácká panství na severu

V roce 1211 daroval uherský král Ondřej II. německým rytířům území Burzenlandu v Sedmihradsku, na obranu uherských hranic proti pronikajícím Kumánům, ale již roku 1225 byl Řád německých rytířů z území vyhnán, protože měl v plánu zřídit na území řádový stát nezávislý na uherském králi.

Burzenland

V roce 1193 vyzval papež Celestýn III. rytířské řády, zejména Řád německých rytířů a Řád mečových bratří k boji proti nevěřícím v Pobaltí, protože v Pobaltí stále žily kmeny, které odmítaly přijmout křesťanství. Tyto řády se vydaly bojovat do těchto končin proti pohanům i proti pravoslavným ruským knížectvím.

Německý řádový stát (neboli také Pruský řádový stát)

Řád německých rytířů založil vlastní řádový stát na dobytém území Pruska, stejně jako řád byl spravován na bázi teokratické republiky s prvky monarchie a feudalismu. Hlavou státu stejně jako řádu byl doživotně zvolený velmistr vybraný příslušným volícím orgánem (v tomto případě generální kapitula) tvořeného šlechtou. Řádoví rytíři museli být šlechtického původu, pocházeli z různých evropských zemí, většinou německých (čili původu také německého) a běžně tedy užívali němčiny, která byla úředním jazykem řádu a tedy i řádového státu. To znamenalo vytlačování domorodých jazyků pokořených baltských kmenů jako např. pruštiny. Rytíři byli vázáni poslušností k řádu a své životy přizpůsobovali pravidlům řehole včetně povinností celibátu apod., obývali různá stavení vlastněných řádem (domy, hrady a kláštery) uzpůsobených do souhrnu sídel zvané komendy či komturie, v jejichž čele obvykle stál výše postavený šlechtic a člen řádu zvaný komtur. Řádová sídla a jejich místodržitelé měli různá postavení v hierarchii řádu vůči vyšším kruhům, kromě velmistra byla řádová vláda tvořena dalšími vysokými hodnostáři a členy řádu zastávajících funkci ministrů. Pouze biskupství na území řádového státu podléhala arcibiskupství v Rize. Řád rytířů se nemohl spoléhat jen na práci svých níže postavených bratří v rámci řádu, ale převážně na prostý lid, místní domorodé (většinou pruské) obyvatelstvo, které bylo pracně a pomalu christianizováno, ale především na německé kolonisty, kteří již byli přirozeně křesťany od narození a do Pobaltí přicházeli s vidinou nových příležitostí a pozemků.

Druhý řádový stát (livonský) byl založen Řádem mečových bratří na většině dobytého území dnešního Lotyšska a postavena pod patronát Panny Marie jako země Mariina – Terra Mariana, také on byl převážně tvořen německými kolonisty. Způsob správy a vlády řádů nad oběma řádovými panstvími se principiálně nijak nelišily od panství spravovaných jinými řády jako byli johanité a templáři.