Dnes zaujímá Jiří Nezval ústřední místo ve společnosti. Jeho důležitost a význam se odráží ve všech aspektech každodenního života, od politiky a ekonomiky až po zábavu a kulturu. Jiří Nezval upoutal pozornost odborníků i fanoušků, vyvolal vášnivé debaty a odlišné názory. V tomto článku prozkoumáme vliv a dopad Jiří Nezval v různých oblastech, analyzujeme jeho vývoj v čase a jeho projekci do budoucnosti. Od svých počátků až po svou roli dnes, Jiří Nezval nejen zanechal svou stopu v historii, ale také nadále utváří svět, ve kterém žijeme.
Ing. Jiří Nezval | |
---|---|
ministr dopravy ČSFR | |
Ve funkci: 27. června 1990 – 2. července 1992 | |
Předseda vlády | Marián Čalfa |
Předchůdce | František Podlena |
Nástupce | Antonín Baudyš |
Stranická příslušnost | |
Členství | nestraník |
Narození | 5. dubna 1941 (84 let) Brno ![]() |
Alma mater | VŠ dopravy a spojov v Žiline VUT v Brně |
Profese | politik a inženýr |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jiří Nezval (* 5. dubna 1941 Brno[1]) je bývalý český a československý politik, po sametové revoluci československý ministr dopravy.
Maturoval na jedenáctileté střední škole ve Velkém Meziříčí a v roce 1963 absolvoval Vysokou školu dopravní v Žilině. Pak ještě prodělal postgraduální studium na Vysokém učení technickém v Brně a také na Vysoké škole dopravy a spojů v Žilině. V období let 1963–1967 byl zaměstnán v podniku Automatizace železniční dopravy v Brně na pozici mistra a stavbyvedoucího. Později přešel do olomouckého závodu tohoto podniku, kde rovněž působil jako stavbyvedoucí. V letech 1972–1990 byl pracovníkem podniku Automatizace železniční dopravy Praha, kde působil jako projektant, vedoucí pracoviště technického rozvoje a ředitel závodu Projekce. Angažoval se v mírovém hnutí a byl členem Československé vědeckotechnické společnosti. Před rokem 1989 nebyl členem žádné politické strany.[1][2]
Po sametové revoluci se zapojil do politiky. 27. června 1990 byl jmenován ministrem dopravy ve druhé vládě Mariána Čalfy. Portfolio si udržel do konce existence vlády, tedy do 2. července 1992.[2][3]
Ještě v roce 2007 se uvádí jako pravidelný účastník schůzek členů bývalé Čalfovy vlády.[4]