Jespák dlouhoprstý

V tomto článku se ponoříme do fascinujícího světa Jespák dlouhoprstý. Od jeho počátků až po jeho dnešní význam prozkoumáme všechny aspekty související s tímto tématem. Budeme analyzovat jeho dopad na společnost, jeho důsledky v různých oblastech a výzvy, které představuje. Kromě toho prozkoumáme nejnovější trendy, objevy a milníky v Jespák dlouhoprstý. Prostřednictvím této cesty se snažíme poskytnout komplexní a aktualizovanou vizi Jespák dlouhoprstý, abychom obohatili naše znalosti a porozumění tomuto vzrušujícímu tématu.

Jak číst taxoboxJespák dlouhoprstý
alternativní popis obrázku chybí
Jespák dlouhoprstý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďslukovití (Scolopacidae)
Rodjespák (Calidris)
Binomické jméno
Calidris subminuta
Middendorff, 1853
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jespák dlouhoprstý (Calidris subminuta) je malý bahňák z čeledi slukovití (Scolopacidae), který hnízdí v severní Asii a na zimu táhne do jižní a jihovýchodní Asie a Australasie.

Systematika

Druh popsal Alexander von Middendorff v roce 1853. Jespák dlouhoprstý se řadí do početného rodu Calidris v rámci čeledi slukovitých. Netvoří žádné poddruhy.[2] Druhové jméno subminuta pochází z latinského sub („blízký k“ či „podobný“) a minutus („malý“).[3] Toto jméno odkazuje na jespáka malého (Calidris minuta), kterého Middendorff považoval za velmi podobného jespáku dlouhoprstému.[4]

Rozšíření a populace

Jespák dlouhoprstý (Kérala, Indie)

Jespáci dlouhoprstí hnízdní v letních měsících v severní Asii, především na ruské Sibiři. K oblastem jejich hnízdišť patří krajina kolem Ochotského moře, Beringův ostrov, Kurilské ostrovy, Bajkal nebo Sachalin.[5] Na zimu táhnou do oblastí jižní a jihovýchodní Asie a Australasie[5] včetně Nového Zélandu.[6]

Biotop jespáků dlouhoprstých je vázán na vodu. Vyskytují se v blízkosti vodních ploch jako jsou jezera, laguny, bažiny, řeky, rašeliniště, zátoky i rýžová pole. Hnízdní habitat druhu tvoří otevřené, travnaté močály a rašeliniště, horská tundra a tajga, kde jespáci vyhledávají hlavně oblasti s množstvím mechu, šáchorovitých rostlin a zakrslých druhů vrb. Mimo hnízdění obývají mělké mokřady s měkkým bahnem, které jsou částečně zarostlé rákosím, krátkými travami, šáchorovitými rostlinami a sítinami.[7]

Celková populace jespáků dlouhoprstých se odhaduje někde mezi 10 000–100 000 hnízdícími páry. Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený z důvodu neznámého stavu populace i nezdokumentovaných dopadů hrozeb na jejich populaci.[7]

Popis

Jespák dlouhoprstý v přirozeném prostředí mělkých vodních ploch

Jespák dlouhoprstý je velmi malý slukovitý pták dosahující délky těla pouhých 13–15 cm. Křídlo je dlouhé 88–100 mm, zobák 16–20 mm, běhák 19–24 mm, ocas 35–41 mm. Jak už druhový název napovídá, druh má velmi dlouhé prsty na nohách. Prostřední prst dosahuje délky 20–23 mm (bez drápu, 21–26 mm s drápem).[8] Váha ptáka se pohybuje kolem 25–30 g.[6]

Tělo je štíhlé s jemnými rysy a dlouhým krkem. Kryptické opeření hraje různými odstíny bílé, krémové, šedé, hnědé až tmavé. Ve stavebním šatu se korunka barví do červenohnědé, čímž kontrastuje s jasné bílým obočím. Čelo je tmavé, a tato tmavá barva pokračuje až k bázi zobáku a k uzdičce. Hruď je krémová s jemným flekováním, které někdy uprostřed hrudi chybí. Tváře, krk a boční strana hrudi jsou světlé s jemným černým flekováním. Svrchní strana těla je jinak převážně do černa, avšak pera na ramenních perutích, krovkách a ramenních letkách mají červenohnědé okraje.[9] Prostý šat jespáků je hodně do šeda. Nohy jsou bledě žlutozelené.[6]

Biologie

Vokálně se projevuje nejčastěji krátkým, měkkým prrt, črrup nebo čulip. Z dalších různých vokálních projevu vyniká rázné tik-tik-tik nebo pomalé, opakované krér.[8] K hnízdění dochází od počátku června dále. V době hnízdění samci podnikají namlouvací lety nad hnízdišti, během kterých se hlasitě projevují.[8] Hnízdo představuje mělký důlek dobře ukrytý v šáchorovitých rostlinách nebo mechu.[7] Snůšku tvoří 4 vejce. Inkubuje s jistotou samec, u samice inkubace zatím nebyla prokázána.[5] Živí se hmyzem, malými měkkýši, korýši, obojživelníky a semínky.[7] Krmí se samostatně či v malých hejnech až do 50 jedinců.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. .
  2. ↑ Sandpipers, snipes, Crab-plover, coursers . IOC World Bird List v12.1 . Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 371. 
  4. ↑ HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. S. 270–278. (anglicky) 
  5. ↑ a b c JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. S. 263–265. (anglicky) 
  6. ↑ a b c PETCH, S. Long-toed stint . New Zealand Birds Online, rev. 2013 . Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d Calidris subminuta . The IUCN Red List of Threatened Species 2016: e.T22693392A93402557, 2016 . Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693392A93402557.en. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 371–372. (anglicky) 
  9. ↑ BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia : Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. S. 190. (anglicky) 

Literatura

  • BRAZIL, Mark. Field guide to the birds of East Asia: Eastern China, Taiwan, Korea, Japan and Eastern Russia. London: Christopher Helm, 2009. ISBN 978-0-7136-7040-0. (anglicky) 
  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • HIGGINS, P. J.; DAVIES, S.J.J.F, 1996. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Volume 3, Snipe to pigeons. Svazek 3. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 978-0195530704. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A. The plovers, sandpipers, and snipes of the world. Lincoln: University of Nebraska Press, 1981. Dostupné online. ISBN 9780803225534. (anglicky) 

Externí odkazy