V dnešním světě je Jean de Joinville tématem, které nadále vyvolává zájem a diskuse v různých oblastech. Ať už na osobní, profesní nebo akademické úrovni, Jean de Joinville upoutal pozornost mnoha lidí. Od svých počátků až do současnosti hraje Jean de Joinville důležitou roli ve společnosti a ovlivňuje různé aspekty každodenního života. V tomto článku do hloubky prozkoumáme dopad Jean de Joinville a jeho relevanci dnes, prozkoumáme různé perspektivy a úhly pohledu s cílem lépe porozumět jeho důležitosti a možným důsledkům pro budoucnost.
Jean de Joinville | |
---|---|
Narození | 1224 |
Úmrtí | 24. prosince 1317 (ve věku 92–93 let) |
Povolání | historik, spisovatel, feudál a životopisec |
Významná díla | Life of Saint Louis Credo La lettre au roi Louis X |
Manžel(ka) | Alix of Grandpré Alix of Reynel |
Děti | Anselm de Joinville[1] Alix of Joinville[2] André de Joinville, Seigneur de Bonney et de Beaupre[3] Marguerite de Joinville[3] |
Rodiče | Simon of Joinville[1] a Beatrix Auxonnská[1] |
Příbuzní | Geoffrey of Joinville[1] a Simon de Joinville[4] (sourozenci) Henry V of Joinville, count of Vaudemont[1], Marguerite de Joinville[3], Jeanne de Joinville, Dame de Rimaucourt a Isabeau de Joinville (vnoučata) |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jean de Joinville (1224 – 24. prosince 1317) byl rytíř a senešal hrabství Champagne, syn Simona z Joinville a Béatrix z Auxonne, autor biografie francouzského krále Ludvíka IX.
Rané mládí drobného šlechtice Joinvilla proběhlo ve službách navarrského krále Theobalda, který byl zároveň hrabětem ze Champagne. Joinville byl královým panošem a poté se dal do služeb mladého Ludvíka IX. Uměl číst a psát, mluvil latinsky, orientoval se v teologii.
„ | A brzo zadul v plachty vítr a odnesl nás z dohledu země, takže jsme neviděli leč jen a vodu. A každý den nás vítr více vzdálil krajů, kde jsme se narodili.[5] | “ |
Joinville roku 1248 společně se svým králem a jeho rodinou vyrazil vstříc dobrodružství křížové výpravy. Cílem křižáků byl Egypt, kde se velice brzy podařilo dobýt a obsadit město Damietta. Výprava však nepokračovala úspěšně.
„ | Saracéni oznámili sultánovi poštovními holuby, a to třikrát, že se francouzský král vylodil, a vůbec se jim nedostalo odpovědi, neboť sultán ležel nemocen. Za toho stavu měli za to, že je sultán již mrtev, a vyklidili Damiettu.[5] | “ |
Na podzim 1249 se Ludvík dal na pochod do egyptského vnitrozemí. V bitvě u pevnosti al-Mansúra zemřel králův bratr Robert I. z Artois a Joinvilla a hrstku rytířů z obklíčení vysekal princ Karel. V křižáckém táboře se začala šířit epidemie pravděpodobně díky vodě plné mrtvých těl.[6] Nemocný král i zubožené vojsko bylo Egypťany obklíčeno a zajato. 6. dubna 1250 se do rukou mameluků dostal i Joinville[7] a vážně onemocněl.[8]
Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík byl posléze výměnou za město a výkupné ve výši 400 000 liver propuštěn a odjel do Palestiny, kde strávil čtyři roky budováním opevnění. Za tu dobu se mu podařilo vyjednat propuštění francouzských i palestinských křižáků, kteří byli v egyptském zajetí. Roku 1254 se z politických důvodů vrátil do Francie, která byla destabilizována úmrtím královny matky Blanky Kastilské.
„ | Vystoupil tedy král na pevnou zemi u hradu Hyeres, a stejně učinila královna, jejich děti a my všichni. Po šesti létech jsme opět byli v rodné zemi...[5] | “ |
Události sedmé křížové výpravy popsal Joinville po více než třiceti letech ve vzpomínkovém díle "Kniha posvátných slov a dobrých skutků našeho krále Ludvíka Svatého". Další královy kruciáty se odmítl zúčastnit. Zemřel jako starý muž roku 1317 a byl pohřben v rodovém pohřebišti v kostele sv. Vavřince v Joinville.[9]