Dnes je Funkční fixace téma, které vzbuzuje velký zájem v různých oblastech. Jak v dnešní společnosti, tak v profesionální oblasti, Funkční fixace převzal relevantní roli díky svému dopadu na náš každodenní život. Od svých počátků až po dnešní vývoj se Funkční fixace podařilo upoutat pozornost lidí všech věkových kategorií a nadále vyvolává debaty a diskuse na různých fórech. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty související s Funkční fixace, analyzujeme jeho důležitost, důsledky a možný budoucí vývoj.
Funkční fixace je kognitivní zkreslení (bias), které nám říká, že každý předmět má svou specifickou funkci, ke které slouží (např. šroubovák slouží ke šroubování, krabička k uchování předmětů). Pojem jako první definoval roku 1945 psycholog Karl Duncker. K překonávání funkční fixace slouží kreativita. Koncept funkční fixace spadá do gestalt psychologie.
Duncker tvrdil, že funkční fixace vzniká opakováním určitých užití předmětů. Chápat, k čemu jednotlivé předměty slouží, se učíme už od dětství. Tím, že jsme znovu a znovu konfrontováni se specifickým užitím, vzniká fixace, která může bránit vidět jiná využití předmětu.[1] Některé výzkumy nabádají, že funkční fixace začínají fungovat u 6-7letých dětí. Pětileté děti ale dokážou této fixaci odolávat a například v problému se svíčkou (viz níže) si vedou prokazatelně lépe.[2] Mimoto výzkumy také opakovaně potvrzují, že děti z méně technicky rozvinutých kultur a studenti, kteří hodně cestují, mají méně funkčních fixací.
Tvořivost (kreativita) je proces produktivního myšlení. Abychom mohli produktivně myslet, často musíme funkční fixaci překonávat. Řešení překonávající funkční fixaci považujeme za zajímavá a neotřelá. Např. oblíbený seriál MacGyver definoval slangový výraz "zmacgyverovat problém" (v češtině nepoužíváme). Hlavní hrdina seriálu je proslulý tím, že přichází s novými řešeními krizových situací, např. použije čokoládovou tyčinku k zastavení proudu kyseliny, příp. deaktivuje bombu kancelářskou sponkou.[3]
Duncker provedl hned několik experimentů, které ukazují funkční fixaci.
Experiment se svíčkou patří k nejznámějším experimentům demonstrujícím funkční fixaci. Úkolem participantů je připevnit svíčku (nebo svíčky) na zeď, údajně kvůli realizaci zrakového experimentu. Mají k dispozici připínáčky, lepenkové krabičky, kancelářské sponky, svíčky a tužky. V experimentu jsou dvě podmínky:
Duncker vyzval skupinu studentů, aby přišli s nejlepší způsobem, jak ozařovat nádor v břiše pacienta. Správné řešení spočívalo v tom, že tumor bude ozařován z několika stran slabšími paprsky. Vymezil dvě experimentální podmínky:
Dunckner komentuje, že v první experimentální podmínce došlo k vytvoření funkční fixace.
V tomto experimentu je subjekt zaveden do místnosti, kde visí ze stropu dva provázky. Subjekt je vyzván, aby oba provázky svázal. Jakmile ovšem jeden uchopí a zatáhne, druhý se zkrátí. Řešením je využití kleští, které jsou k dispozici na stole. Očekává se, že je proband přiváže na jeden konec provázku, rozhoupe a chytí v momentě, kdy jsou mu nejblíže. To umožní oba provázky svázat.
Výzkumy potvrzují, že cílený trénink může mít za následek snížení vlivu funkční fixace.[5] Nejenom, že trénovaní respondenti odpovídají rychleji, ale jejich odpovědi jsou také kreativnější a bohatější. Poslední dobou vzniká řada technik a pomůcek, jak překonat stereotypní myšlení a přicházet s novými nápady na řešení problémů (u složitějších problémů se může jednat např. o myšlenkové klobouky, brainstorming, brainwriting a mnohé další).