František Mensdorff-Pouilly

V tomto článku prozkoumáme dopad, který má František Mensdorff-Pouilly v různých oblastech společnosti. Od svého příchodu František Mensdorff-Pouilly upoutal pozornost milionů lidí a vyvolal diskuse o svém vlivu v různých sférách. V průběhu let se František Mensdorff-Pouilly ukázalo být relevantním tématem, které spustilo významné změny ve způsobu, jakým se stýkáme, pracujeme a bavíme se. V tomto smyslu je nezbytné analyzovat, jak František Mensdorff-Pouilly proměnil naši realitu a jaké důsledky to má pro budoucnost. Od svého vzniku až do současnosti zanechal František Mensdorff-Pouilly ve společnosti nesmazatelnou stopu, což nás vede k zamyšlení nad jeho dopadem a možnými dlouhodobými důsledky.

František z Mensdorff-Pouilly
Narození13. března 1897
Boskovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí31. ledna 1991 (ve věku 93 let)
Horn
RakouskoRakousko Rakousko
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1927) Terezie Sternbergová (1902–1985)
RodičeAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a Ida Marie Paarová (1867–1945)
Příbuzníbratr: Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973)
švagr: Jiří Sternberg (1888–1935)
švagrová: Marie Gabriela Sternbergová (1890–1934)
tchán: Filip Sternberg (1852–1924)
tchyně: Karolína Thurn-Valsassina-Como-Vercelli (1863–1944)
synovec: Hugo Mensdorff-Pouilly (* 1929)
děd: Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly (1810–1894)
babička: Marie z Lambergu (1833–1876)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

František Josef hrabě Mensdorff-Pouilly (13. března 1897 Boskovice – 31. ledna 1991 Horn, Dolní Rakousy)[1] byl český šlechtic z rodu Mensdorff-Pouilly a signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939.

Život

Fara a kostel sv. Martina na náměstí Sv. Čecha v Postupicích

Pocházel z původně francouzského šlechtického rodu. Narodil se jako pátý potomek Alfonse Vladimíra Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a jeho manželky Idy, roz. Paarové (1867–1945).

Oženil se 12. září 1927 v Praze s Terezií (Sitou) Sternbergovou (6. 1. 1902 Vídeň – 16. 2. 1985 Benešov), dcerou Filipa Sternberga (1852–1924) a Karolíny, roz. Thurn-Valsassina-Como-Vercelli (1863–1944). Terezie a její sestra Marie Gabriela (1890–1934) byly dědičkami statku a zámku Jemniště. Po svatbě bydleli manželé Na Podlesí v zámečku přestavěném z bývalé továrny. Po smrti manželčiny sestry Marie Gabriely v roce 1934 bydleli na zámku v Jemništi. Za války byla na jejich majetek uvalena vnucená správa a manželé se přestěhovali zpět do zámečku Na Podlesí. V roce 1943 byli nuceni zámek Jemniště prodat.[pozn. 1] Dostali za něj 18 milionů. Peníze uložili do banky jako důkaz, že prodej nebyl dobrovolný.[pozn. 2] Za války pracoval František Mensdorff-Pouilly ve Vlašimi v hospodářském družstvu. Jeho manželka začala chovat slepice. Po skončení války se již na Jemniště nevrátili a postupně museli opustit zámeček na Podlesí a přestěhovali se na faru v Postupicích.[pozn. 3] Během života pracoval František Mensdorff-Pouilly jako dělník v lese a pomáhal faráři jako kostelník. Po smrti manželky prožil stáří v pensionu pro seniory v Hornu.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Koupil ho Oskar Danek von Esse (1893–?), vnuk spoluzakladatele firmy Daněk & Co (pozdější ČKD). Ostentativně se hlásil k německé národnosti a kolaboroval s nacisty, Jemniště získal jako náhradu za svůj zámek Tloskov, který byl zabrán pro účely cvičiště zbraní SS.[2]
  2. ↑ Peníze zůstaly na účtu v bance i po válce a po měnové reformě ztratily hodnotu.[2]
  3. ↑ Majitelé dřívějšího panství se zámkem byli patrony kostela sv. Martina, za což jim přináleželo právo na přístřeší v případě nejvyšší nouze.[2] Obdobně bydleli na faře v Kostelci nad Orlicí František Josef Kinský (1879–1975) a jeho manželka Marie Paulina, roz. z Bellegarde (1888–1953).

Reference

  1. ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. : Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 260. 
  2. ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 68–69. 

Literatura

  • Příběhy české šlechty, Vladimír Votýpka, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl, rok vydání: 1995, 2001, 2002, ISBN 80-7185-507-3, stran 408, 3. vydání

Externí odkazy