Epika

V současnosti je Epika tématem, které zaujalo mnoho lidí po celém světě. Od svého dopadu na společnost až po důsledky pro technologie, Epika vyvolal neustálý dialog a debatu. V tomto článku prozkoumáme různé aspekty Epika a jeho vliv na různé aspekty každodenního života. Od své historie až po potenciální budoucnost má Epika moc změnit způsob, jakým vnímáme svět kolem nás. Doufáme, že prostřednictvím hloubkové analýzy poskytneme jasnější pohled na Epika a jeho dnešní důležitost.

Epika, také nazývaná výpravná literatura nebo narativní literatura, je literární druh. Je založena na ději, vyprávění příběhu.[1] Příběh v tomto smyslu znamená záznam událostí v čase, řadu kauzálně spojených prvků.[2] Epika bývá vymezována vůči lyrice a dramatu. Od lyriky se liší tím, že je syžetová (má dějové schéma). Od dramatu, které je rovněž syžetovým literárním druhem, se odlišuje tím, že je vyprávěná, nikoliv inscenovaná.[3] Je taktéž možné vycházet z předpokladu, že epika je žánrem objektivním, na rozdíl od subjektivní lyriky: zatímco v lyrice subjekt tematizuje sám sebe, v epických textech zprostředkovává objekty, o nichž se vypráví.[4]

Mezi epické žánry patří například román, novela, povídka, epos, pohádka, ale také epická poezie nebo anekdota a další. Pod epiku se řadí velké množství žánrů a neustále vznikají nové, v současnosti se jedná o nejoblíbenější literární druh.[5] Existují rovněž žánry lyrickoepické, na pomezí dvou literárních druhů. Patří mezi ně například balada, romance nebo idyla.[6]

Charakterizace epiky

Již Aristotelés ve své Poetice naznačuje dnešní dělení, když uvažuje o dramatu (tragédii a komedii) a hexametrické epické poezii, přičemž krátce zmiňuje také dithyrambické básnictví, které bychom mohli zařadit pod lyriku.[7] V současnosti obecně přijímaná triáda (epika, lyrika a drama) byla nicméně v této své podobě ustálena teprve na konci 18. století v Německu.[8] V průběhu historie se pak objevily různé další pokusy o vymezení či charakterizaci těchto literárních druhů.

Literární vědec Emil Staiger spojuje v eseji Základní pojmy poetiky (1946) epický styl (epično) s představováním, lyrický styl (lyrično) s rozpomínáním a dramatický styl (dramatično) s napětím.[9] Uvádí však, že každé pravé literární dílo se na všech třech druhových ideách různou podílí různou měrou, a neexistuje tedy ryze epický, lyrický nebo dramatický text.[10] Na příkladu Homéra a starořeckého básnictví upozorňuje na určité charakteristické rysy epického stylu v poezii. Jsou jimi podle něj stejnoměrnost a rovnováha (dodržování jednoho ustáleného metra), odstup vypravěče od dění, odkazování či ukazování něčeho (znázorňování určitých věcí jazykovými prostředky), jasná narýsovanost světa čili „jasnost“ epické řeči, spřízněnost s výtvarným uměním, užívání odboček a doplňků, sledování časové posloupnosti, historičnost a také vzájemnost básníka a posluchačů.[11]

Staigerovo opomíjení žánru románu, v moderní době klíčového, a jeho zaměření pouze na homérskou epickou poezii nicméně kritizuje německý naratolog Franz Karl Stanzel v díle Typické vyprávěcí situace románu (1955). Za klíčový aspekt epiky považuje Stanzel právě zprostředkovanost děje prostřednictvím vypravěče či reflektora.[12]

Dělení epiky

Jedním z možných pomocných dělení epických žánrů je rozlišování na takzvanou „velkou epiku“ (epos, román), „střední epiku“ (povídka, novela) a „malou či drobnou epiku“ (bajka, anekdota). Někdy bývá rozeznávána ještě „věcná epika“ na pomezí beletrie a publicistiky či odborné literatury (cestopis, reportáž, zpráva).[13][14]

Reference

  1. ↑ ŠIDÁK, Pavel. Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013. 325 s. ISBN 978-80-7470-040-8. S. 40. 
  2. ↑ POSPÍŠIL, Ivo. Literární genologie. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 118 s. ISBN 978-80-210-6894-0. S. 21. 
  3. ↑ PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. 187 s. ISBN 978-80-85839-44-9. S. 75. 
  4. ↑ HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. 332 s. 
  5. ↑ Hrabák (1973), s. 240.
  6. ↑ Petrů (2000), s. 86.
  7. ↑ ARISTOTELES. Poetika. Praha: OIKOYMENH, 2008. 289 s. ISBN 978-80-7298-131-1. 
  8. ↑ STAIGER, Emil. Poetika, interpretace, styl. Praha: Triáda, 2008. 345 s. ISBN 978-80-86138-94-7. S. 32. 
  9. ↑ Steiger (2008), s. 34, 78, 111.
  10. ↑ Steiger (2008), s. 32.
  11. ↑ Staiger (2008), s. 78-110.
  12. ↑ STANZEL, Franz Karl. Die typischen Erzählsituationen im Roman. Wien, Stuttgart: Wilhelm Braumüller, 1955. 176 s. S. 3–4. 
  13. ↑ Petrů (2000), s. 75-85.
  14. ↑ Pospíšil (2014), s. 24-25.