Chana Orloff

Chana Orloff
Narození	12. července 1888 Kamjanka
Úmrtí	18. prosince 1968 (ve věku 80 let) Tel Aviv
Povolání	sochařka a sběratelka umění
Příbuzní	Zvi Nishri (bratr)
Ocenění	Řád čestné legie (1925)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chana Orloff (12. července 1888 Kamjanka (Záporožská oblast) – 19. prosince 1968 Tel Aviv)^{[pozn. 1]} byla sochařka židovsko-ukrajinského původu. Největší část svého života prožila ve Francii a v poválečné době pobývala často i v Izraeli, kde také zemřela.

Pocházela z početné rodiny jako osmé dítě z devíti. Narodila se v obci Carekostjantynivka na území bývalého Ruského impéria (dnes Kamjanka) v Záporožské oblasti na Ukrajině. Matka i babička byly porodní báby, otec učitel. Když začaly na Ukrajině na začátku 20. století pogromy proti Židům, celá rodina v roce 1905 emigrovala do Palestiny. Chana tam pomáhala rodičům, pracovala jako švadlena.

Od roku 1910 žila v Paříži, chtěla  studovat uměleckoprůmyslovou školu, nakonec byla přijata na Ruskou akademii na Montparnassu. Tady začala studovat sochařství a vytvořila svou první sochu. V uměleckém prostředí se seznámila s tehdejšími předními pařížskými umělci, mezi nimi byli např. Marc Chagall, Amedeo Modigliani nebo Chaïm Soutine a další. Brzy se stala výraznou představitelkou pařížské školy (École de Paris) – významného uměleckého hnutí v Paříži v první polovině 20. století.

V roce 1916 se vdala, jejím mužem se stal polský básník Ary Justman a narodil se jim syn Elie, přezdívaný Didi. Manžel ale v roce 1919 zemřel na španělskou chřipku a Chana se synem zůstali sami.

Chana začala portrétovat pařížskou elitu, byla úspěšná a začala vystavovat v Paříži, Amsterodamu i jinde. V roce 1925 získala francouzské občanství a byla oceněna řádem Čestné legie.

V roce 1926 se usadila na Montparnassu. Její finanční situace jí umožnila pořídit si vlastní ateliér v malé umělecké kolonii Villa Seurat ve 14. pařížském obvodě.^[1] Ateliér navrhl architekt Auguste Perret. Tady tvořila svá sochařská díla a setkávala se se současnými umělci. Mezi její přátele patřil i George Kars (původním jménem Jiří Karpeles), český malíř, rovněž židovského původu a také jeden z úspěšných reprezentantů pařížské školy.

Po nástupu nacistů se mnozí pařížští umělci uchýlili do tzv. svobodné zóny ve Vichistické Francii, ale po jejím obsazení nacisty v listopadu 1942 a zesílení represí proti Židům nezbylo mnohým než uprchnout ze země. Tak i Chana se synem a společně s Karsem museli kvůli svému původu emigrovat z Francie. 17. prosince 1942 se vydali dramatickou cestou přes Lyon do Švýcarska. Při překonávání pohraniční řeky Kars zachránil syna Chany Orloff, který se začal topit.^[2]

Na konci války Kars spáchal sebevraždu, protože neunesl tíhu holokaustu. Chana se po skončení války vrátila do Paříže a do svého sochařského ateliéru. Sepsala i svá nacisty ukradená díla. V jejím domě nějakou dobu po válce žila i Karsova manželka Nora. Obě ženy zůstaly i po jejím odstěhování přítelkyněmi až do konce života. 

Po vzniku Izraele začala Chana svůj čas dělit mezi obě země – Francii a Izrael, kde měla mnohé členy své původní rodiny.

Poslední období před svým úmrtím strávila Chana Orloff v kibucu Beeri, který založila její neteř s manželem. Chana Orloff  zemřela v osmdesáti letech v Tel Avivu v Izraeli, kam přijela uspořádat svoji výstavu.Pohřbená je na hřbitově Kiryat Shaul Cemetery (Hebrew: בית העלמין קריית שאול) v Tel Avivu v Izraeli. Na její počest byla pojmenována jedna pařížská ulice v 19. pařížském obvodu.

Bratr Zvi Orloff (později Nishri) se zasloužil v Izraeli o rozvoj sportovních aktivit. Chanu podpořil a pomohl jí při přestěhování do Paříže.

Vnoučata Chany Orloff – Eric Justman a Ariane Tamir – se starají o dílo své babičky. Provádějí v jejím muzeu a jejich zásluhou byla již čtyři za války ukradená díla vrácena.

V roce 2023 se několik rodinných příslušníků, kteří žili v kibucu Beeri na jihu Izraele, stali 7. října oběťmi útoku Hamasu – tři byli zabiti, několik dalších se dostalo jako rukojmí do zajetí, část z nich byla osvobozena po 50 dnech zajetí.^[3] Poslední, Tal Shoham,^[4] byl propuštěn po 505 dnech zajetí 22. února 2025.^[5]

Chana Orloff se brzy po studiu sochařství stala úspěšnou figurativní sochařkou. Již v roce 1913 dostala možnost vystavovat na pařížském Podzimním salonu, který byl pořádán každoročně od roku 1903 a jehož cílem bylo dávat příležitost mladým umělcům. První samostatná výstava Chany Orloff byla uspořádána v roce 1922 v Galerii Povolozky, kterou nedávno předtím otevřel nakladatel a knihkupec ruského původu Jacques Povolozky. Galerie byla v Bonapartově ulici 13, téměř naproti Masarykovu domu, který byl centrem Čechoslováků v Paříži.  

Chana Orloff pak vystavovala i na dalších pařížských salonech, jako byly Salon des Tuileries (Tuilerijský salon) nebo Salon des indépendants (Salon nezávislých). Ale její díla byla k vidění i na velkých mezinárodních výstavách v New Yorku, Amsterdamu nebo v Tel Avivu. Nejčastěji tvořila sochařské portréty známých umělců, sochy žen, často zpracovávala téma mateřství nebo také zvířecí motivy. Mezi její nejoblíbenější patřili psi, ryby nebo ptáci.^[6]

Z její tvorby před druhou světovou válkou  byla mnohá díla zničena nebo rozkradena, po válce se jí však podařilo pařížský ateliér obnovit a mohla v tvorbě pokračovat. Její sochy jsou k vidění v různých uměleckých muzeích ve světě, na veřejných prostranstvích světových měst, zejména v Izraeli nebo ve Francii, v Muzeu umění a historie judaismu^[7] (Musée d´art et d´histoire du Judaïsme) ve 3. pařížském obvodu a především v muzeu, které vzniklo po její smrti z jejího domu a ateliéru ve 14. pařížském obvodu: Ateliers-musée Chana Orloff, 7 bis Villa Seurat, Paris, 75014, Île-de-France,^[8] kde je k vidění na 200 soch.

Zajímavý osud měla soška jejího tříletého syna Didi z roku 1921. Za války byla ukradena nacisty. Po válce se dostala do databáze FBI – odcizené umělecké předměty, spolu se 140 dalšími sochařskými výtvory, jejichž soupis po návratu ze švýcarského exilu vytvořila sama Chana Orloff. V roce 2008 se dřevěná soška objevila v aukčním domě  Christie´s a potomci Chany Orloff se obrátili na aukční dům se žádostí o navrácení sošky. Teprve však v lednu 2023 po osmdesáti letech od svého vzniku byla soška navrácena a dnes je k vidění v muzeu Chany Orloff.

Socha jejího šestiletého syna „Mon fils marin“ (Můj syn námořník) je symbolicky umístěna v Paříži ve 14. obvodě na náměstí  Place des Droits de l'Enfant (Náměstí práv dítěte), nedaleko jejího muzea.

• 1913 Madona
• 1914 Jeanne Hebuterne, Mateřství, Dvě tanečnice
• 1915 Torzo, Amazonka
• 1916 Těhotná žena, Vyrovnanost
• 1918 Babička s vnučkou
• 1919 Tanečnice, Těhotenství, Bretonka, Didi
• 1920 Židovský malíř, Dáma s vějířem, Gaston Picard
• 1921 Nadine, Didi, Pierre Chareau
• 1924 Muž s dýmkou (portrét Davida Widhopffa)
• 1927 Já a můj syn
• 1934 George Kars
• 1939 Pštros
• 1946 Madona
• 1951 Válka a mír
• 1958 Letící pták

• 
  Amazonka
• 
  Můj syn námořník
• 
  Bratr Nishri
• 
  Izraelský malíř Reuven Rubin
• 
  Podpis Chany Orloff na bustě Reuvena Rubina
• 
  Kuřák s dýmkou (portrét Davida Widhopffa)
• 
  Chana Orloff před sochou matky s dítětem
• 
  Hlava dívky
• 
  Židovský malíř

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Chana Orloff na francouzské Wikipedii a Chana Orloff na anglické Wikipedii.

• PRAVDOVÁ, Anna. École de Paris a čeští umělci v meziválečné Paříži: prezentace - recepce - akvizice. 1. vyd. Praha: Arbor vitae societas, 2022. 367 s. ISBN 978-80-88256-22-9. 
• PRAVDOVÁ, Anna. Zastihla je noc. Čeští výtvarní umělci ve Francii (1938-1945). 1. vyd. Praha: Opus, 2009. 179 s. ISBN 978-80-87048-16-0. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Chana Orlovová na Wikimedia Commons
• Ateliér – muzeum Chany Orloff
• Výběr děl Chany Orloff