Artificial Intelligence (album, John Cale)

Artificial Intelligence je desáté sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea. Vydáno bylo v září roku 1985 společností Beggars Banquet Records. Jeho nahrávání probíhalo nedlouho po dokončení Caleovy producentské práce na albu Camera Obscura zpěvačky Nico. Deska Artificial Intelligence vznikala ve stejném studiu a se stejnými hudebníky, a rovněž ji publikovalo stejné vydavatelství. Album je silně klávesově orientované, Cale zde využíval tehdy moderní elektronické technologie. Obsahuje celkem devět písní, na jejichž textech spolupracoval s novinářem Larrym Slomanem.

V březnu a dubnu 1985 pracoval Cale v londýnském studiu Strongroom coby producent alba Camera Obscura zpěvačky Nico.^[3] Po jeho dokončení se na několik týdnů vrátil zpět do New Yorku, kde v té době žil, aby mohl ve spolupráci s novinářem Larrym Slomanem napsal několik písní.^{[4][p 1]} Dvojice využívala cut-up techniku psaní, kterou popularizoval William Seward Burroughs.^[3] Navzory tomu, že na textem s Calem spolupracoval jiný autor, bylo Artificial Intelligence Caleovým vůbec nejautobiografičtějším dílem.^[3]

Po dokončení textů odjel Cale zpět do Londýna, kde začal pracovat na zhudebnění napsaných textů.^[3] Usadil se v jižní části města, ve čtvrti Balham, v domě Grahama Dowdalla, jehož potkal při nahrávání alba Camera Obscura (byl členem zpěvaččiny doprovodné skupiny).^[6] Zde, ještě spolu se svým kytaristou Davidem Youngem a zpěvaččiným klávesistou Jamesem Youngem, připravili demonahrávky písní.^[6]

Zanedlouho se vrátili do studia Strongroom, kde nahráli finální verze písní.^[6] Cale výrazně používal moderní elektronické technologie MIDI a experimentoval se syntezátory, které byly nyní schopné hrát různé zvuky ve stejném čase.^[6] Nahrávání se účastnili Dowdall i James Young, zatímco David Young se věnoval převážně práci zvukového inženýra, takže ve finální verzi není příliš prostoru věnováno kytaře.^[6] Ihned po dokončení nahrávání alba odjel Cale zpět do New Yorku, kde se dne 14. července 1985 narodila jeho jediná dcera Eden.^[6]

Producentem alba byl Cale, asistujícím producentem pak David Young.

Původně se mělo jmenovat Black Rose, avšak na poslední chvíli byl název změněn.^[6] Původně album vyšlo na LP desce v roce 1985 u vydavatelství Beggars Banquet Records, na CD vyšlo až v roce 1993 v Japonsku u vydavatelství Tokuma Japan Communications.^[7] O tři roky později pak vyšlo ve Spojeném království u Beggars Banquet opět na CD.^[8] Jde o Caleovo poslední „popové“ album až do roku 1996, kdy vydal desku Walking on Locusts.^{[9][p 2]}

K albu vyšly dva singly. První obsahoval skladby „Dying on the Vine“ a „Everytime the Dogs Bark“ a druhý remix písně „Satellite Walk“ od Carla Beattyho, vedle něj ještě skladbu „Dying on the Vine“ a nikde jinde nevydanou instrumentální „Crash Course in Harmonics“.^[10] Skladba „Dying on the Vine“ později vyšla na kompilacích Seducing Down the Door: A Collection 1970–1990 (1994) a Close Watch: An Introduction to John Cale (1999) a na koncertním albu Fragments of a Rainy Season (1992). Na Seducing Down the Door vyšla rovněž „Everytime the Dogs Bark“.

Album otevírá skladba „Everytime the Dogs Bark“, na níž je z celého alba nejvíce patrná cut-up technika psaní textu.^[3] Následuje píseň „Dying on the Vine“. Historie jejího textu sahá až do roku 1976, kdy byl Sloman v Hollywoodu s Tomem Waitsem a Chuckem E. Weissem.^[11] Původně se ve Slomanově textu vyskytoval verš Living out in Hollywood, který však Cale následně změnil na Living like a Hollywood.^[12]

Název skladby „Chinese Takeaway (Hong Kong 1997)“ byl na některých vydáních alba uveden chybně s rokem „1977“. Jde o improvizovanou píseň, v níž jsou slyšet úryvky skladeb Johanna Sebastiana Bacha a Ennia Morriconeho, stejně jako znělky rozhlasového pořadu The Archers.^[13]

Magazín Trouser Press uvedl, že jde o „Náladové a obsažné, ale energické a občas stimulující album; Artificial Intelligence je obstojný, i když nenápadný dodatek ke Caleovu obsáhlému katalogu.“^[14] Jack Barron v recenzi otištěné časopisem Sounds uvedl, že některé písně z desky jsou dobré, ale album zároveň obsahuje „několik nejhorších písní, jaké kdy napsal.“^[2]

Hudebníci

• John Cale – baskytara, kytara, klávesy, viola, zpěv
• Graham Dowdall – perkuse
• Gill O'Donovan – doprovodné vokály
• Susie O'List – doprovodné vokály
• David Young – kytara
• James Young – klávesy

Technická podpora

• John Cale – producent
• David Young – spoluproducent
• Dennis P. Nechvatal – design obalu
• Karin Preus (Abraxas Studio) – grafický design