V tomto článku prozkoumáme fascinující svět Ústřední přípravná komise a všechny důsledky, které má na naši současnou společnost. Od svého dopadu na každodenní život až po jeho relevanci v profesionální oblasti se Ústřední přípravná komise ukázalo být tématem rostoucího zájmu lidí všech věkových kategorií a povolání. Na těchto stránkách se ponoříme do původu, vývoje a budoucích perspektiv Ústřední přípravná komise, abychom lépe porozuměli jeho důležitosti v současném kontextu. Kromě toho budeme analyzovat různé přístupy a názory, které existují kolem Ústřední přípravná komise, s cílem poskytnout komplexní a obohacující vizi tohoto tématu, které je dnes tak aktuální. Připojte se k nám na této cestě objevování a úvah o Ústřední přípravná komise!
Ústřední přípravná komise byla orgánem, který koordinoval přípravu schémat pro II. vatikánský koncil. Založil ji papež Jan XXIII. 5. června 1960. Měla 120 členů, včetně kardinálů a biskupů, mezi nimiž byl i kardinál Giovanni Battista Montini (budoucí papež Pavel VI.), arcibiskup Marcel Lefebvre a kardinál Ottaviani, který komisi předsedal.
Očekávalo se, že členové přípravných komisí, v nichž byla silně zastoupena římská kurie, budou potvrzeni jako většina v koncilních komisích.[1][2] Na koncilu vystoupil starší francouzský kardinál Achille Liénart, který řekl, že biskupové nemohou rozumně hlasovat pro cizince. Požádal, aby bylo hlasování odloženo a všichni biskupové tak měli možnost sestavit vlastní seznamy. Německý kardinál Josef Frings tento návrh podpořil a hlasování bylo odloženo.[2] Hned první zasedání koncilu bylo přerušeno po pouhých patnácti minutách.[3]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Central Preparatory Commission na anglické Wikipedii.